Můj první prut na vláčení

Vláčení mi učarovalo. Patřím k těm rybářům, kteří se každý rok nemohou dočkat 16.6., tedy dne, kdy začíná sezona dravců. Vzpomínám si na den, kdy jsem dostal svůj první prut na vláčení. Já, v pětatřiceti letech začínající rybář, jsem byl šťastný jako malé dítě.

Dělička s korkovou rukojetí

Prut mi daroval můj tchán. Byla to domácí práce, ruční výroba. Dělal jej jeho tchán, který jej zase daroval jemu. Byla to dělička (2 části) s korkovou rukojetí. Byl starý, ale nádherný. A také s ním bylo spojeno mnoho rybářských zážitků a vzpomínek mého tchána.

Já jsem měl do té doby jen levné teleskopické pruty a děličku jsem si vždycky přál. Četl jsem všude, že děličky jsou prý lepší. Co na tom, že to byla domácí výroba. Připadal jsem si jako opravdový rybář. 🙂

K tomu mi můj tchán přidal i několik třpytek a návazců na dravce. A já toho dne litoval, že už je večer a já se hned nemůžu vypravit na ryby. O to víc jsem se těšil na ráno, kdy poprvé v životě vyrazím vláčet a navíc s „novým“ prutem.

Konečně jdu vláčet

Nemohl jsem dospat. Vlastně jsem nespal skoro vůbec. Sotva začalo svítat, sbalil jsem si to nejnutnější vybavení a vyrazil jsem k vodě.

Našel jsem si místo, o kterém jsem byl přesvědčený, že bude ideálním místem pro lov dravců. Složil a navázal jsem prut, vybral si pěknou třpytku a připravoval se ke svému prvnímu nahození. Byl jsem tak vzrušený. Srdce mi bušilo jako o závod. Měl jsem pocit, jako bych na tuto chvíli čekal celý život. A teď konečně přišla.

Povedl se mi „husarský kousek“

Rozmáchl jsem se co to jen šlo a nahodil jsem. K mému údivu a pořádnému leknutí zároveň letěla do vody i horní půlka prutu. Nahození bylo tak prudké, že třpytka i s prutem letěla pěkně daleko. A aby toho nebylo málo urval se vlasec, takže prut, respektive jeho horní část, byla nenávratně ztracena…

Zůstal jsem tam stát s půlkou prutu v ruce a nevěřícně jsem zíral do vody. Zmocnila se mě beznaděj a do očí se mi draly slzy. Když jsem po chvíli přišel k sobě, rozhlédl jsem se, jestli mě při mém husarském kousku nikdo neviděl. Naštěstí ne. Rychle jsem si sbalil zbytek vercajku a jel jsem domů.

Doma se mě později toho dne tchán přišel zeptat, jak to šlo a jak jsem s prutem spokojený. Musel jsem s pravdou ven. S lítostí v hlase jsem mu odvyprávěl celý příběh. Vyslechl si ho a pronesl jedinou větu: „TY ZJE ALE CYP…“